Pomeranče jsou bezkonkurenčně nejoblíbenějším citrusovitým ovocem vůbec. A co do konzumace jsou na celém světě hned druhé – za jablky. Jsou ovšem ceněné i pro své unikátní zdravotní vlastnosti. Mimo jiné stimulují trávení a zmírňují nadýmání. A podle některých léčebných směrů také pomáhají léčit bolesti hlavy, uklidňují bušení srdce a snižují horečku.
Odkud vlastně pochází pomeranče? Odpověď není jednoznačná
Některé druhy pomerančů pocházejí původně z Indie, jiné z Cejlonu. V bangladéšských lesích bychom však našli paletu druhů zdaleka nejpestřejší. Člověk se je naučil konzumovat podle archeologických nálezů asi před 7 000 lety. Je třeba zdůraznit, že již v této době se konzumovala nejenom dužina, ale také nahořklá slupka – pravděpodobně jako lék na trávicí obtíže. A velmi brzy přišlo na přetřes i vymačkávání a pití pomerančové šťávy.
První pomerančové plantáže bychom našli v Číně
Archeologové a historici si jsou jistí, že právě Číňané zakládali první pomerančové sady poté, co se s tímto ovocem setkali na svých obchodních toulkách po Asii. Tady lze poměrně jednoznačně vycházet z jejich vlastních písemných záznamů. A už tehdy šlo o to vypěstovat co nejlepší plody. Dokonce i šlechtici spolu soutěžili o titul pěstitele toho nejsladšího a nejoranžovějšího ovoce. Není divu, že právě z Číny dnes pochází velké množství nejrůznějších citrusových kříženců.
Do Evropy se pomeranče poprvé dostaly během nadvlády Římské říše, pravděpodobně někdy kolem prvního století našeho letopočtu. Právě tehdy totiž římští obchodníci udržovali pravidelné a bohaté obchodní kontakty s Peršany. Pomeranče byly tehdy zbožím jen pro bohaté – zatím se totiž importovalo pouze ovoce. Žádat sazenice nikoho nenapadlo a pokud ano, neujaly se.
První pomerančovníkové sady se podařilo údajně založit v severní Africe – svěžím pomerančovníkům se skvěle dařilo od Libye až po Maroko. Patřili římským osadníkům, ovšem když se Římská říše rozpadla, dostala se tato území pod nadvládu Chalífátu, obchodní cesty byly uzavřeny a samotné sady se staly majetkem Arabů. Veškeré pomeranče pak byly transportovány do Bagdádu a do zemí Středního východu.
Návrat po čtyřech stoletích
Evropané mohli tyto citrusy znovu ochutnat až v jedenáctém století, kdy byly obchodní cesty znovu obnoveny. A nezůstalo jen u transportu tohoto ovoce. Na Pyrenejský poloostrov byla přivezena semena perských odrůd, která se konečně ujala a pěstování pomerančů v Evropě začalo opravdu ve velkém. Brzy se pomeranče této odrůdy začaly používat k výrobě likérů, marmelád, kompotů a také jako přídavek do esencí drahých parfémů.
To mluvíme o tzv. hořkých pomerančích. A co ty sladké? Ty se do Evropy dostaly teprve v 16. století, kdy Portugalci objevili cestu do Indie a přivezli je do Evropy jako vzácný poklad. Je zajímavé, že v jazycích národů, žijících kolem Středozemního moře, jsou tyto pomeranče stále označovány jako portugalské. A jen o několik let později je španělští dobyvatelé vzali s sebou do Ameriky. Vůbec to neudělali náhodou. Pomeranče měly totiž skvělou pověst díky své trvanlivosti a vysokému obsahu výživných látek (byť o vitamínu C jakožto pomocníku proti kurdějím se tehdy ještě příliš nemluvilo) a byly tedy ideálním společníkem na dlouhé zámořské cesty.
A právě na území Ameriky se sladké pomeranče skvěle ujaly a dnes pochází největší světová produkce tohoto ovoce právě odtud.
V 17. a 19. století se pak pomeranče pěstovaly takřka po celém území Evropy, a to ve speciálních oranžeriích, které můžeme dodnes vidět u mnoha zámků. Šlo o poměrně prestižní a luxusní záležitost a to i přesto, že takto vypěstované pomeranče nebyly nikdy tak sladké a dobré, jako ty ze Středomoří nebo Asie.
Přinášíme rady, tipy a informace pro všechny zahrádkáře a milovníky pěstování. sazenicka.cz
