Pseudoobiloviny : Nejspíš je pokládáte na poličku vedle rýže nebo ovesných vloček. Mezi obiloviny ale pohanka, quinoa a amarant nepatří ani omylem. Pojďme si je představit trochu blíže. Ukážeme vám, co jsou vlastně zač a co si s nimi v hrnci nebo na pekáči počít.
Výraz pseudoobiloviny značí, že se k těmto surovinám sice jako k obilovinám chováme, ale přitom patří do úplně jiných botanických skupin. Mimo jiné také neobsahují lepek, takže si je mohou dopřát všichni, kteří tuto specifickou složku potravy z nejrůznějších důvodů nemohou nebo nechtějí konzumovat.
Quinoa aneb poklad jihoamerických indiánů
Začneme hitem současné exotické kuchyně, který si velmi rychle našel cestu i do typicky českých jídel. Quinoa alias merlík chilský slouží jako potravina domorodcům z Jižní Ameriky už po několik tisíc let. Patří mezi laskavcovité rostliny a obvykle ho kupujeme ve formě drobných bílých kuliček.
Jde o nažky, které byly obroušením zbaveny své původní tuhé slupky. V syrovém stavu je proto jejich barevnost mnohem pestřejší – v košíku či sběrné misce by na vás pomrkávala fialová, oranžová nebo dokonce černá.
A proč si amarant dopřávat pravidelně? Kromě již zmíněného nulového obsahu lepku se může pyšnit vysokým obsahem bílkovin a nejrůznějších minerálů a vitamínů. A nesmíme zapomenout ani na obsah prospěšné kyseliny listové, i když na to podle vzhledu příliš nevypadá. Nejenom diabetiky pak potěší nízkým glykemickým indexem.
A jak si ho dopřát? Po uvaření poslouží jako skvělý komponent do nejrůznějších zeleninových směsí, ale také do salátů nebo jako příloha. Quinou stačí dochutit oblíbeným kořením a máte vystaráno.
Pohanka jako typicky česká plodina?
Staročeskou kuchyni si bez ní prakticky nedokážeme představit, ovšem její prapůvodní vlastí je Čína. Koneckonců na to ukazuje i její název – podle našich předků byli totiž obyvatelé Asie pohané.
Měli byste vědět: V jiných částech Evropy zase čerpá její pojmenování z mírné podobnosti mezi pohankou a bukvicí.
Pokud si na talíř naložíte pohanku, konzumujete rostlinnou nažku, oblíbenou zejména díky specifické oříškové chuti. Ocení ji také lidé se špatně fungujícím cévním systémem – obsahuje totiž značné množství rutinu. Ten je vynikajícím prostředkem pro zlepšení pružnosti cév. Dopřávat by si ji tedy měli zejména lidé, kteří trpí častým krvácením z nosu a obdobnými obtížemi.
Pohanka neobsahuje lepek, snižuje hladinu krevního cukru a kromě toho vám nabídne také množství bílkovin, vlákniny a samozřejmě minerálních látek. Konzumujeme ji vařenou – v takovém případě se upravuje podobně jako rýže. K dostání jsou také pohankové vločky nebo pohanková mouka, která vám poslouží jako skvělý základ kaší a dezertů.
Měli byste vědět: pokud jste si oblíbili tenké francouzské palačinky galettes, pak vás určitě potěší, že se dělají právě z jemně namleté pohankové mouky.
Amarant alias jedlý plevel
Patří do čeledi laskavcovitých (jako už dříve zmíněný merlík), takže byste si ho v jeho domovině nejspíše spletli a nějakým úporným plevelem. I přesto se pěstuje na záhonku a dostává se mu maximální možné péče.
V našich obchodech ho najdeme v mnoha různých podobách. Typické je například pufování – nafouklá zrníčka se používají do nejrůznějších snídaňových směsí, müsli tyčinek nebo jako samostatný komponent třeba do jogurtu. Ale potěší vás jako syrová zrna nebo amarantová mouka.
Oceníte zejména vysoký obsah bílkovin, jdoucí ruku v ruce s vitamíny C, B (konkrétně B2 a B3) a E. Nechybí ani minerály v čele s železem a hořčíkem a samozřejmě ani tolik oceňovaná kyselina listová. Dokáže snížit hladinu “zlého“ cholesterolu a nezatíží vaše zažívání lepkem.
Dopřát si ho můžete třeba jako kaši, v pufované formě ho pak přidejte do domácího müsli. Ale pozor, syrový amarant obsahuje velké množství tříslovin. Před jakoukoliv tepelnou úpravou ho proto nezapomeňte opravdu důkladně propláchnout.
